Kvantitativní metody v sociolingvistice jsou spojeny s variačním přístupem k sociolingvistickému výzkumu, jehož průkopníkem byl William Labov koncem 60. let 20. stol. Tento přístup je založen na analýze jazykových variant v řeči reprezentativního vzorku informantů pocházejících z vybrané komunity. Zastánci tohoto přístupu – variační sociolingvisté – užívají kvantitativní a statistické metody k popisu jaz. variantnosti/variace a jejího vývoje na základě dat získaných při sociolingvistickém interview, tj. krátkém neformálním rozhovoru mezi výzkumníkem a informantem/informanty (popř. mezi dvěma nebo více informanty), jehož cílem je zachytit příslušnou mluvu. Kvantitativní přístup dovoluje lingvistům získávat objektivní a přesná zjištění o variantách jaz. užívaných různými skupinami mluvčích (✍Milroy & Milroy(ová), 1997:49); užití kvantitativních metod pak lingvistům dovoluje činit obecné závěry o jaz. úzu jak na úrovni skupiny, tak pokud jde o jedince. Lingvisté mohou srovnávat jaz. úzus jednotlivých mluvčích nebo podskupin jednotlivců na základě různých nezávislých proměnných.

Kvantitativní přístup se opírá o řeč několika informantů z větší skupiny jedinců n. z ↗jazykové komunity. Tato skupina informantů se nazývá „vzorek“; aby výsledky mohly být, pokud jde o úzus v širší komunitě, považovány za reprezentativní, musí být vzorek pro tuto komunitu reprezentativní. Ve většině moderních studií jsou informanti vybíráni na základě předem definovaných kritérií, jež se liší podle záměru konkrétní studie. Nejčastěji jsou informanti zkoumáni na základě kritérií jako pohlaví, věk, socioekonomický status, vzdělání a profese. Tato metoda výběru informantů je známa jako kvótní n. účelový výběr vzorků (✍Milroy(ová) & Gordon, 2003). Sociolingvisté tvrdí, že vzorky nad 150 informantů jsou méně hodnotné kvůli nárůstu problémů s analýzou dat snižujících analytickou návratnost. Mnoho zásadních studií v této disciplíně (např. ✍Labov, 1966; ✍Trudgill, 1974; ✍Eckert(ová), 1989) analyzovalo promluvy u méně než 100 informantů. Uvnitř zvoleného vzorku jsou informanti rozděleni do menších skupin podle předem definovaných kritérií; např. u studie zaměřené na jaz. variaci v závislosti na pohlaví a věk (starší vs. mladší), která pracuje se 16 informanty, je ideální rozdělení do čtyř skupin po čtyřech informantech (mladší ženy, mladší muži, starší ženy, starší muži). Je důležité, aby mezi skupinami nebyla nerovnováha, i když získat dokonale vyrovnané složení skupin (muži, ženy, starší, mladší atd.) není z praktických důvodů vždy možné. Pro zpracování dat vyžadují studie analyzující několik nezávislých proměnných malé podskupiny. Obvyklé je pracovat s podskupinami menšími než pět informantů a podle některých lingvistů postačují i skupiny tří osob (✍Tagliamonte(ová), 2006).

Kvantifikace sociolingvistických dat je založena na (závislých) jazykových proměnných. Běžně studované proměnné v literatuře o variování angličtiny jsou (-ing), např. working vs. workin’, a (h), např. happy vs. 'appy (tzv. h-dropping); kvantitativní studie č. se soustřeďují primárně na tři fonologické proměnné: (é), např. dobré vs. dobrý, (ý), např. dobrý vs. dobrej, a (o), např. ona vs. vona. Užívání jaz. variant se studuje ve vztahu k různým sociálním (nezávislým) proměnným, jako např. „věk“, „pohlaví“ a „socioekonomický status“. Kvantifikace umožňuje lingvistům zjistit, které varianty dané proměnné jsou více nebo méně rozšířené, a identifikovat vzorce jaz. úzu mezi skupinami mluvčích stratifikovaných podle různých parametrů. Jen málo současných studií spoléhá výhradně na relativní procentuální zjištění jako měřítko variování; sociolingvisté zpravidla provádějí rovněž bivariantní a multivariantní statistické testy svých dat, aby zjistili, které z nezávislých proměnných n. které jejich kombinace jsou nejvýznamnější. Některé soubory statistických metod (např. Goldvarb) byly vyvinuty speciálně pro sociolingvistická data. Sociolingvisté užívali statistických metod k identifikování zajímavých vzorců jaz. úzu, které mají společenskou motivaci. V rámci variačního přístupu např. dlouhodobá pozorování ukázala, že ženy se přidržují standardu a preferují prestižní jaz. varianty častěji než muži. Fonologické proměnné se přitom vyskytují dostatečně často, takže je možné na ně narazit i při krátkém sociolingvistickém interview, zatímco některé zajímavé morfosyntaktické varianty jsou poměrně vzácné a musejí být vyvolány jinými prostředky.

I když kvantitativní metody v lingvistice ve srovnání s intuitivním a introspektivním přístupem představují pokrok, nastoluje kvantitativní přístup řadu otázek. Tak se např. uvádí, že mnohé sociolingvistické studie jsou založeny na údajích příliš malého počtu informantů, aby mohly být považovány za vskutku reprezentativní, n. že jednotlivé podskupiny jsou příliš malé. Je také problém závislých i nezávislých proměnných. Některé nezávislé proměnné je obtížné kategorizovat. Problematický je např. věk; hranice mezi věkovými skupinami bývají výzkumníkem stanoveny subjektivně. Jak poznamenává ✍Macaulay (2009), odlišné třídění podle věku může přinést výrazně odlišné výsledky. Podobně jsou kategorie „s VŠ vzděláním“ a „bez VŠ vzdělání“, užívané ve studiích zaměřených na vliv vzdělání, natolik široké, že nemohou přinést smysluplné výsledky. Některé závislé proměnné, které jsou z lingvistického hlediska zajímavé, jsou příliš vzácné a musejí být zjišťovány ve formalizovaných komunikačních situacích, v nichž jsou šance pozorovat mluvený jaz. významně nižší. Z těchto i jiných podstatných důvodů doplňuje většina moderních sociolingvistických studií svá zjištění o kvalitativní a etnografické údaje. Čistě kvantitativní přístup je v rámci variačního přístupu vzácný a snižuje hodnotu takového výzkumu.

Viz též ↗variování jazyka, ↗kvantitativní sociolingvistika × kvalitativní sociolingvistika, ↗jazyková proměnná.